Odešel milovaný člověk a učitel nebývalého formátu aneb jaký byl středoškolský profesor Ing. Čeněk Smejkal v očích svých studentů

Autor: admin <admin(at)caslavsko.net>, Téma: Osobnost, Vydáno dne: 06. 12. 2018

...Zatímco jména četných pedagogů rychle upadnou v zapomnění, na jiné studenti s láskou a úctou živě vzpomínají i po 50 létech...

...Zatímco jména četných pedagogů rychle upadnou v zapomnění, na jiné studenti s láskou a úctou živě vzpomínají i po 50 létech...
Ing. Čeněk Smejkal

Středoškolský profesor Ing. Čeněk Smejkal

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chceme-li se setkat nelučme se radši tedy
Sbohem a Šáteček Vyplň se osude!

(Vítězslav Nezval, Sbohem a šáteček)

Vážená paní Smejkalová,

přijměte od nás, bývalých studentů SZTŠ v Čáslavi, hlubokou účast nad ztrátou Vašeho manžela, středoškolského profesora Ing. Čeňka Smejkala.

Seznámili jsme se s ním na začátku školního roku 1966/1967. Představil se nám jako náš třídní učitel a současně nám sdělil, že u nás bude vyučovat ochranu rostlin. Byl to vynikající pedagog, na němž bylo vidět, že je odborníkem pro daný předmět a snaží se své poznatky předat tou nejpřístupnější formou, v níž bylo vidět, že předmět učí s nadšením, a nikoliv jako nutnou povinnou práci. Při výkladu nového učiva používal názorné pomůcky, aby se téma co nejvíce přiblížilo zemědělské praxi. Vedl nás k účelnému a zcela novému způsobu psaní poznámek, abychom měli o problematice co nejlepší přehled a snadno jsme si ji mohli osvojit.

Nebyl pro nás jen vzorem po stránce pedagogické, ale i lidské, což mělo v našem věku na počátku dospělosti velký význam. Vždy na nás dobře působil svým upraveným zevnějškem a decentním chováním. Dovedl chápat i naše potřeby a vcítit se do našeho myšlení. Neměl k nám vztah středoškolského učitele a žáka, nýbrž ve zcela jiné kvalitě, kdy nás bral v rámci pedagogického vztahu za sobě rovné, to znamená jako na vysoké škole. Jeho přístup k nám nepůsobil dojmem nadřazenosti, ale přátelství. Připravovali jsme se na vstup do samostatného života, kde škola má nezastupitelnou úlohu v podobě šíření znalostí prostřednictvím vyučujících. Těch vyučujících pohybujících se v denní pracovní realitě se všemi klady a zápory, které jsme u nich tehdy nevnímali, a proto jsme je nebyli schopni ani pochopit. Viděli jsme jen naše problémy. V pozdějších letech věk mezi ním a námi, jeho bývalými studenty, nehrál již tak velkou roli, ale tehdy to byl velký rozdíl ve vzdělání a v životních zkušenostech.


Kytice od maturantů roč. 1976 - II.N

Mezi smuteční výzdobou nechyběla kytice s nápisem Milovanému profesorovi maturanti roč. 1976 - II. N

Bylo to v první polovině roku 1967, kdy musel, z titulu třídního učitele, psát pracovní posudky. Nezabýval se tím, jako tomu bylo dosud zvykem, klást velký důraz na zapojení rodičů a jejich angažování při budování socialismu. Soustředil se především na vlastnosti studenta a jeho schopnosti pro praktický život, a nikoliv na jeho politické a pracovní hodnocení na pozadí třídní ideologie.

Nezapomenutelným zážitkem nás všech byla poslední návštěva, v rámci školního roku, SZTŠ v Čáslavi dne 23. června 1967, kdy nám předával maturitní vysvědčení. Poslední část jeho závěrečného projevu, opírajícího se o naši budoucnost, tvořila závěrečná sloka básně uvedené v úvodu soustrastného vyjádření. V paměti vyvstává hlas a obraz přednášejícího, kdy držel v ruce šáteček a mával s ním za současného recitování uvedené básně. Opakovaně se mnohým z nás vybavuje tato scéna. Závěrečným hluboce procítěným projevem nabitým nesmírnou energií uhodil na citlivou strunu nacházející se v nás, až v té nejvzdálenější mysli. To vedlo v očích děvčat až k slzám. Ani chlapci nezůstali bez hlubokého zásahu v duši. Takový závěrečný proslov na konci našich středoškolských studií byl schopen vytvořit jen člověk velkého duchovního rozměru. Tím byl Váš manžel. Tímto dnem skončila jedna etapa našeho života.

Postoupili jsme do další části života. Někteří do zemědělské praxe, jiní na vysokou školu a později též vstupem do praktického života, abychom uplatnili vědomosti darované nám školou. Čas plynul dál. Vzpomínky na střední školu v nás vyvolávaly touhu se občas setkat a pohovořit tak o chvílích studia na SZTŠ v Čáslavi, o nových událostech a prožitcích, jak se v nás postupně hromadily. Vždy jsme se na našich srazech setkávali s Vaším manželem, abychom se s ním podělili a on s námi o události procházející našimi životy. Byl tím, kdo našim setkáním dodával sílu něčeho, co v nás vytvářelo spříznění na pozadí historického prožitku. Tou byla společná cesta směřující k úspěšnému ukončení maturitního ročníku.


Studenti 4. B svému profesorovi

Studenti 4. B byla první třída, kterou prof. Ing. Čeněk Smejkal dovedl v roce 1962 k maturitě

Dnes je naše kniha života, v té nejproduktivnější části, napsaná. V myšlenkách se tak můžeme vrátit na počátek dnů, jimž dominuje předání maturitních vysvědčení naším třídním profesorem, jako důkaz naší zralosti, až do dnešních dnů. Jaká byla ta naše cesta životem až k ukončení aktivní pracovní činnosti? Jak byla splněna naše očekávání? Využili jsme všech možností, které nám byly nabízeny? Mohli jsme dělat něco lépe, nebo jinak? Jak se na tom podílel náš třídní profesor? Tak jako odpovědi na tyto otázky, tak i vzpomínky na našeho třídního profesora nás budou provázet až do konce života. Důkazem, že je na co vzpomínat, je výročí 50 let od naší maturity, kterého jsme se dožili společně s tím, kdo nám tehdy na další životní cestu mával šátečkem.

Vážená paní Smejkalová, dovolte, abychom se zařadili mezi ty truchlící nad odchodem Vašeho manžela a alespoň v myšlenkách mohli být s Vámi a prostřednictvím naší sounáležitosti pomoci zmírnit Váš žal.

Za studenty maturitního ročníku 1967 – roč. II. N (Dvouleté nástavbové studium na tříletý učební poměr)

MUDr. Milan Sedmihradský

MUDr. Milan Sedmihradský
říjen 2018


Tak jako vlny k pobřeží se ženou,
minuty naše k svému konci jdou:
derou se vpřed a silou nezmenšenou
valí se, valí jedna přes druhou.
Nebeským světlem Zrození nám září,
však Čas, ten musí všecko pokazit:
z děcka je muž a už ho souží stáří,
co čas kdy dal mu, to mu hodlá vzít.
Čas kopím protne křehkou krásu mládí
a ostrým hrotem vrásky vyryje,
svou kosou plení, pustoší a řádí,
a každý před ním bez obrany je.
Můj verš však času odolá – to vím:
až v chválu na tebe jej proměním.

(William Shakespeare – Sonet 60)


profesor strávil na Střední zemědělské celý svůj život

Ing. Čeněk Smejkal strávil na Střední zemědělské původně i technické škole v Čáslavi celý svůj pracovní život: Působil zde od roku 1961 až do odchodu do starobního důchodu