O městské policii

Dnes nebudu kritizovat, spíš naopak. (I tak se ale těším na odpověď Muže s Bezproblémovou Erekcí.)

 I stalo se mi náhle, že blíže se k své motorce zamknuté dvěma bezpečnostními zámky, shledávám, že klíč od jednoho z těchto zámku k nalezení není. Kostelní hodiny ukazují (snad ukazují, ‘sem se na ně nedíval) asi dvanáct hodin nočního času. Všude tma. Vytahuji tedy z útrob motorky nářadí (směšný šroubovák, směšný klíč – na motorce nenaleznete jedinou matici, kterou by klíčem šlo utáhnout – a nůžky z lékárničky) a snažím se hrubým násilím zlodějivzdorný zámek odstranit.

Když z plastového krytu odpadávají první kousky, slyším za sebou cosi jako „ale ale ale“, i pozvedám očí svých, abych spatřil, že dva strážníky městské policie cosi ke mně přivedlo. Po vskutku velmi vtipné větě: „Neee, to je moje motorka, já jsem akorát ztratil klíč.“ Byl jsem „kontrolou osob“ proveden a technický průkaz mi byl zevrubně prohlédnut. Vše se nakonec v dobré vyzvrátilo a nakonec jsem ze zlodějství osočen nebyl.

Proč však toto celé vyprávím?

Ihned poté, co se policisté zanořili za nejbližší roh, oblil mne tchéééplý hřejivý pocit jakéhosi občanského bezpečí; že totiž jakýsi podivín, třískající do zámku motorky, ani o půlnoci nezůstane bez povšimnutí. Uklidňuje mne to. Vzpomínaje na osobě mně blízké vyprávění, jak uprostřed rušného náměstí Hlavního Města Moravského odřezává pilkou na železo za bílého dne (své vlastní!) kolo od kandelábru, a to bez povšimnutí kolem procházejících a kolem procházejících hlídek policie, uvědomuji si, jak velkou radost mi páni strážníci tímto způsobili. Klobouk dolů.

(Boodine, švihni sem něco o policejním státě, ať řeč nestojí.)