Jakpak se to hodnotí aneb kam se poděl vkus? Tuto otázku jsem si opakovaně položil, když jsem spatřil výsledky soutěže Krásná Čáslav, konkrétně jejího letního a zimního kola. Když se na stupínkách vítězů objeví stejná jména, nesignalizuje to ještě nic podivného. Zvláštní to začíná být teprve v případě, kdy výkon některého ze soutěžících svému umístění vůbec neodpovídá.
Kdysi při jedné taneční soutěži jsem zažil porotce, který si spletl známky s body a při hodnocení nejlepšího páru zdvihl namísto jedničky nejvyšší hodnocení. Dvojici takto neúmyslně poškodil. Kdyby se naopak jednalo o ty nejhorší, měl by jeho omyl úplně opačný efekt: tanečníci by získali v rámci finalistů vyšší pořadí.
Snad jedině takový přehmat by mohl při spravedlivém hodnocení vysvětlit umístění soutěžícího č. 1 na třetím místě v letním kole soutěže, kdy by minimálně jeden z hodnotících zaměnil bodování za známkování (či obráceně), čímž by se v tomto případě snímek účastníka s číslem 1 posunul do předních pozic.
Vysvětlení by bylo dosti pravděpodobné a krásně by zapadalo, kdyby… kdyby fotografie opravdu vyhodnocovala porota. Tentokráte však hodnotili lidé, kteří vybírali jeden nejlepší záběr, a tak je nastíněná alternativa vyloučena.
Vítězství zmíněného snímku je snad až na jednu výjimku doslova urážkou pro všechny ostatní účastníky a výsměchem zdravému vkusu. Koneckonců nechme každého, ať si utvoří úsudek sám.
Snímek, který se neumístil. Přitom kdo by netoužil mít takovou zahradu. Ať si již zúčastněný vytvořil toto malebné zákoutí sám nebo si ho nechal zhotovit, muselo to jeho tvůrce stát hodně úsilí a majitele nemálo prostředků.
Pestrost, barvy, klid: v těchto tónech se nesou další prostory, vybízející k posezení, relaxaci a odpočinku. Koho by taková zahrada nelákala! Proč není záběr mezi vítěznými?
Člověk se rád vrací domů. A radost z návratu umocňuje nakvetlý vstup. První pohled utváří dojem a pobízí přicházejícího k představám, co bude za dveřmi. I přes napětí, které evokuje, fotografie nezabodovala.
Elegantní plot, příkladný pořádek a zeleň: v tomto decentním prostředí je zasazen dům dalšího neumístěného účastníka soutěže.
Předzahrádka jako z pohádky: nedobytný hrad na pozadí jehličnanů, k němuž přístupovou cestu lemují květiny. Navzdory svému kouzlu obrázek stupně vítězů nedobyl.
Bez komentáře, nebo… plastová židle, část sušáku na prádlo, koště a dva skromné truhlíky: tento snímek strčil do kapsy všechny.
Fotce konkurovala i lodžie v zajetí hradby tvořené bohatými růžovými a červenými pelargóniemi. Marně.
V zimním kole soutěže se sešly různé varianty vánoční výzdoby: typické, oku lahodící truhlíky sesazené z větviček jehličnanů za okny, klasické světelné řetězy a hadice, lemující jasnými barvami linie staveb a zábradlí či pravý, nefalšovaný stromeček, snad pro každého nepostradatelný symbol svátků vánočních, zdobící prostor před domkem (viz. fotografie níže). Překvapivě žádná z těchto dekorací nezískala dostatečný ohlas. Jako by nás tradiční prvky našich Vánoc již omrzely.
Asi nebudu jediný, koho udivuje, že žádný z těchto motivů neobstál. A kdo je zastínil? Tento obrázek!
Proamerická výzdoba v podobě oběšeného Santa Klause byla v kursu: vyhrála druhé místo.
Nebylo to však jediné její vítězství: týž obrázek se umístil na třetí pozici i v předchozím zimním kole soutěže. Ačkoliv ve stejných kolech i na prvním místě stanul dvakrát jeden a ten samý soutěžící, proti nejlepším snímkům nelze nic namítat. K tomu se pokaždé ucházel o post vítěze s jinými záběry.
Na vrcholu slávy se nám tedy opakovaně vyskytují stejná jména, ovšem přítomnost některých zaráží.
Výjev ze „země zlatokopů“ neporazil ani vyřezávaný Betlém.
Asi se přihlásím do soutěže a zkusím Santu porazit: oběsím na balkóně slaměného panáka, nechám ho tam houpat se po celé léto a uvidíme. I kdybych nevyhrál, nebudu zklamán: až do podzimu mi bude odhánět ptáky.
Kam patříme a kdo vlastně jsme, my Češi? Závěrem si kladu otázku, zda jsme Češi, Evropané, či jen pozemšťané? Proč vzýváme cizí kulturu, když máme vlastní tradici? Dostatečně bohatou a pěknou!
Nyní by mě někdo mohl chtít osočit z xenofobie či minimálně šíření nenávisti vůči Americe. Postavme tedy otázku jinak: vystavuje si snad nějaký Američan Ježíška?
Máme vůbec nějakou národní hrdost, nebo jsme pouhými loutkami? Proč neoslavujeme vlastní kulturní bohatství a nejsme sami sebou?
I když jsme obyvatelé srdce Evropy, polohou i tvarem, namísto toho, abychom přebírali ze všech stran jen to dobré a jinak byli českou krví, stále na sebe jenom bereme podobu následovníků toho, či onoho, ať je, jaký chce, a nevycházíme s jakoukoliv pozitivní charakteristikou ani trochu jako sví. Musíme vždy někam, resp. někomu patřit: doleva, či doprava; východu, či západu; dědovi Mrázovi, či Santa Klausovi. Tedy, opravdu musíme?